Semínko v Nekonečném příběhu

úryvek z knížky M.Ende: Nekonečný příběh ...(z kapitoly XIV.SVÍTÍCÍ LES PERELÍN)

..."Děvčátko z Měsíčních paprsků, proč je taková tma?"

"Začátek se vždycky topí v temnotách,můj dobrý Bastiáne."

"Chtěl bych tě ještě jednou spatřit. Víš, jako v té kratičké chvíli, když ses na mě podívala."

   A teď znovu slyšel ten tichounký smích, který se podobal hudbě a něžnému trylku ptáčku.

   "Proč se směješ?"

   "Protože mám radost."

   "A z čeho?"

   "Právě jsi vyslovil své první přání."

  "A splníš je?"

  "Ale samozřejmě, Bastiáne. Pojď, natáhni ruku!"

  Batián poslechl a cítil, že mu něco položila na dlaň. Něco úžasně nepatrného, ale neobyčejně těžkého.

" Děvčátko z Měsíčních Paprsků, co to je?"

 "Zrníčko písku", odpověděla. "To je vše, co zbylo z mé říše bez hranic. Náleží tobě."

  "Děkuji ti," řekl Bastián užasle a neměl vskutku ponětí, co si má s tímto darem počít. Zatímco ještě přemýšlel, co by měl asi teď učinit, z ničeho nic ucítil, jak ho něco na ruce zlehoučka pošimralo.

   "Podívej", řekl šeptem, začíná se rozžhavovat a jiskří! Vidíš,tady z něho vyšlehl malinký plamínek. Ne, to není plamínek, je to klíček! Děvčátko z Měsíčních Paprsků, to není zrníčko písku! To je semínko a začíná klíčit.

A přitom svítí!"

 Bastián slyšel, jak řekla:

"To jsi provedl znamenitě, můj dobrý Bastiáne."

Z maličké tečičky na Bastiánově dlani vycházela sotva viditelná záře a rychle jí přibývalo. Bastián dal ruku pomalounku

pryč a zářící bod plul mezi nimi ve vzduchu jako maličká hvězdička.

    Klíček rostl a rostl přímo jim na očích. Z klíčku vypučely stonky a listy a nalilla se poupata. Z poupat se rozvily čarokrásné květy a všechny žhnuly a světélkovaly a zářily všemi barvami. A vzápětí už narůstaly malé plody. A jen dozrály, explodaly jako vybuchující rakety miniaturních rozměrů a padal z nich déšť jisker všech možných barev, a ty jiskry byla zase nová pestrobarevná semínka, která se rozsvěcovala a zhasínala a svítila.

  Z nových semínek vyrostly zase nové květiny a květy. Ale svými tvary se od těch prvních lišily. A každý tvar a každá květina žhnula a zářila v jiné barvě.

  Netrvalo dlouho a hebká tma byla kolem dokola, to je kolem Bastiána a Děvčátka z Měsíčních Paprsků, ale také nad nimi a pod nimi a vůbec myslitelnými směry úplně celá protkaná květinami, které svítily a rašily a bujely, a jak o tom všechno svědčilo, neznaly žádné meze v tomto vytváření stále nových tvarů a roztodivných barev.

   Sotva uplynula chvíle, mnoho těch svítících květin už dosahovalo výšky slunečnice, ano, a některé byly tak vysoké jako ovocné stromy. Kvetly tu ve tmě a svítily jakési vějíře či péra z dlouhých , smaragdově zelených listů nebo květy podobné pavímu ocasu a celé poseté pavími oky v barvách duhy. Jiný druh květin se podobal vzdušným pagodám z hedvábných rozevřenýchdeštníků fialové barvy postavených nad sebou. Mohutnější stvoly měly často strukturu spleteného copu, a protože byly průsvitné, zdálo se, že jsou odshora dolů z narůževělého skla osvětleného tam někde uvnitř. Ve tmě visely celé trsy květin, které připomínaly velikánské hrozny z bleďounce modrých a žlutých lampiónů. A  ještě jinde visely temně zlaté zřasené opony ze samých zvonečků s dlouhými tyčinkami, které oponu vroubily jako třásně.A všechno ty pohádkové květy a květiny, které svítily, bujely víc a víc a bylo jich pořád víc husto a ponenáhlu se jedny s druhými splétaly v úchvatně krásný hustý porost utkaný z kouzelných barev a světla.